Vyšlo februárové číslo
 



ÚVODNÍK (str. 1)

prof. RNDr. Petr Koubek, CSc.

Vážení čtenáři,

v historii lidstva najdeme nepřeberné množství příkladů vedoucích k pochybnostem, zda vědecký název člověk rozumný (Homo sapiens) odpovídá skutečnosti. Řadu z nich zaznamenáváme také ve vztahu k přírodě a jejím obyvatelům. V každé době se našli „průkopníci“, jejichž snahou bylo vylepšit flóru či faunu ve svém okolí. Z různých konců světa si přiváželi různé rostliny a vypouštěli různá zvířata, aby obohatili své zahrady a menažérie. Odtud byl jen kousek do volné přírody. Většina takových pokusů naštěstí skončila neúspěšně. Některé z úspěšných však s sebou bohužel nesly a dosud nesou jen stopy zkázy. 
Sentiment australských osadníků ke staré vlasti, projevený tím, že si s sebou do nového domova přivezli kočky domácí, lišky či králíky, přivedl na pokraj vyhynutí vzácné australské vačnatce. Králík přeměnil velkou část australského území v polopoušť. Pro podobné případy ale nemusíme chodit daleko – všichni dobře známe nekonečný boj s bolševníkem velkolepým a křídlatkou japonskou (už máme i křídlatku českou!), rostlinami přivezenými do Evropy v první polovině 19. století zahradníky ke zkrášlení zahrad. Ze zajímavých exotů se za několik desetiletí staly nezničitelné invazní druhy, s nimiž bojuje téměř celá Evropa.


Podobně se chovající druhy najdeme také mezi bezobratlými živočichy, ale i mezi obratlovci. Vždy to jsou druhy, které byly do přírody zavlečeny (např. dopravou), vypuštěny z různých chovů (záměrně či z nedbalosti), nebo dokonce cíleně vysazeny (kvůli kožešině). Za invazní (nebo také vetřelecké) se označují proto, že jejich šíření je lavinovité, rychle se množí, úspěšně odchovávají mláďata, jsou schopny osídlit různé druhy prostředí a mají řadu dalších vlastností, které jim umožní soupeřit s původními druhy živočichů.
Je všeobecně známé, že v ČR žijí čtyři invazní druhy savců – nutrie říční, psík mývalovitý, mýval severní a norek americký. Zatímco nad prvním bychom mohli zatím mávnout rukou, tři zbývající představují velký problém. Jsou to velmi přizpůsobivé druhy, nemají u nás přirozené nepřátele, jsou schopny úspěšně konkurovat domácím druhům a vytlačovat je z původních biotopů. Významnou měrou se mohou podílet (a také se podílejí) na celkové úmrtnosti drobné zvěře. Bez výjimky jsou trnem v oku všem ochranářům, protože úspěšně likvidují celé populace ohrožených druhů raků, plazů, obojživelníků a plení hnízda ptáků bez rozdílu jejich lokalizace i druhové příslušnosti (norek americký, mýval severní). Jsou významným potravním i prostorovým konkurentem našich původních lasicovitých šelem (tchoře tmavého, obou druhů kun, hranostaje) a přispívají k výraznému zhoršení epizootologické situace. Důkazy jsou nezpochybnitelné!
Dalo by se očekávat, že uvedené druhy budou mít jednoznačný osud – bude je čekat likvidace za jakoukoliv cenu a všemi zákonnými prostředky. V optimálním případě by to znamenalo lov odstřelem a lapáním, bez časového omezení, umožněný každému, kdo vlastní lovecký lístek. To bychom ovšem nesměli být v ČR, kde se v mnoha případech na „výrobě“ různých zákonných norem a vyhlášek nepodílí člověk rozumný, ale spíš jeho opak, člověk hloupý. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že naše úprava lovu invazních druhů je zcela v rozporu s normami jiných, myslivecky vyspělých evropských států, i se zdravým rozumem? Místo toho, abychom lov uvedených vetřelců umožnili všem aktivním myslivcům, omezili jsme ho jen na mysliveckou stráž! V této souvislosti musím vzpomenout na léta, kdy „jsem byl ještě organizován“. Bylo pravidlem, a nejen v našem mysliveckém sdružení, že myslivecká stráž byla funkcí za zásluhy a příslušná osoba měla lovecký lístek zdarma, takže funkce měla i jakýsi sociální význam. Že mysliveckou stráží byli často myslivci, kteří již příliš nechodili do honitby, bylo vedlejší. Od té doby se mnohé v tomto ohledu jistě změnilo, ale i kdybych připustil, že všichni současní myslivci v této funkci jsou ti nejlepší lovci v honitbě, nebude likvidace a zamezení šíření invazních druhů – vzhledem k počtu mysliveckých stráží – efektivní. Podle myslivecké statistiky se sice ti, kdo mohou ze zákona tyto druhy lovit, činí, ale všichni dobře víme, jaká je skutečnost. Špatný zákon či vyhláška si příliš respektu nezískají, a tak loví všichni. Někteří to tají, jiní připisují úlovky těm, kteří lovit mohou, a v tichosti „pytlačí“ a oficiální statistiky jsou dál oficiální …
Na celé situaci je paradoxní, že pokud se na něčem mohou shodnout Českomoravská myslivecká jednota a Ministerstvo zemědělství s orgány ochrany přírody a krajiny, tak je to jednoznačná legalizace celoročního odstřelu invazních druhů savců, umožněná všem myslivcům a rozšířená o další možnosti v mezích ohraničených všemi dotčenými zákony. Zatím se tak však nestalo, a jak se zdá, ani brzy nestane. Hledají se různé skulinky, jak současný neutěšený stav řešit, ale přímé východisko úpravou zákona o myslivosti je v nedohlednu. Jak všichni dobře víme, ten je z obavy, co by následovalo po jeho „otevření“, nedotknutelný. A tak budeme dál připisovat neúspěchy v chovu drobné zvěře liškám, kunám, tchořům a jezevcům a současně vytvářet optimální podmínky pro nekontrolovatelné šíření norků, mývalů a psíků, škodících celé české přírodě i myslivosti! 


Z NAŠICH HONITEB
Bobr, kormorán, krkavec, norek, psík … „problémové“ druhy, s nimiž si příliš nevíme rady (str. 4-5)



David Vaca

Dne 8. listopadu 2012 uspořádala Česká lesnická společnost, o. s., s finanční podporou Ministerstva zemědělství ČR seminář o problematice škod působených některými druhy živočichů. Akce se konala na České zemědělské univerzitě (ČZU) v Praze.


Z NAŠICH HONITEB
Mýval severní – atrakce nebo zkáza? (str. 6-11)



Petr Koubek, Jaroslav Červený, Miloš Ježek

Mýval severní (Procyon lotor) patří do čeledi medvídkovitých, což je početná skupina malých až středně velkých všežravých šelem, žijících výhradně na americkém kontinentu. Jejich společným znakem je protáhlá obličejová část lebky a dlouhý, v některých případech chápavý, ocas. Mýval severní má ještě dva velmi podobné příbuzné: mývala jižního (P. carnivorus), který obývá jižní část střední Ameriky přes Amazonii až po Argentinu a na rozdíl od mývala severního má tmavá chodidla, a velmi vzácného a kriticky ohroženého mývala trpasličího (P. pygmeus). Posledních 250 jedinců tohoto druhu žije v mangrovových porostech malého ostrůvku Cozumel v Mexickém zálivu. Na pevnině byl již vyhuben. Mývalovi severnímu se naopak daří, a to nejen v jeho domovině, ale též na evropském kontinentu, kam se dostal koncem 20. let minulého století. Tehdejší rozhodnutí chovatelů kožešinových zvířat přenést jeho chov do Evropy dnes přidělává vrásky zoologům, ochráncům přírody a též myslivcům.


LEGISLATIVA
K aktuální právní úpravě týkající se nepůvodních druhů živočichů, resp. možnostem jejich lovu (str. 12-13)



Jan Šíma


Šíření nepůvodních druhů rostlin a živočichů je obecně (globálně) pokládáno za jeden z významných faktorů ohrožujících biologickou rozmanitost. V řadě případů dochází působením těchto organismů i ke vzniku ekonomických škod a dalších problémů. V podmínkách ČR, konkrétně v případě norka amerického, psíka mývalovitého a mývala severního jsou tyto dopady zřejmé a potřeba řešení tohoto problému je jednou z oblastí, kde se protíná zájem ochrany přírody a myslivosti. Jaké jsou možnosti řešení z hlediska právní úpravy v oblasti ochrany přírody a myslivosti?


PRAXE V HONITBĚ
Oživené újediště (str. 14-15)



Robert Rakušan

Zimní období je čas, kdy je možné získat hodnotnou hustou zimní kožešinu dravé zvěře. Její lov, a hlavně zástřelné, vyplácené myslivcům z povolání, bylo vítaným příspěvkem k pravidelnému platu. Není proto divu, že existovaly různé způsoby, jak lákat dravou zvěř na místa, kde ji bylo možné snadno lovit. Cílem nebylo jen získat cenný kožíšek, ale také upravit početní stav predátorů.


ZAJÍMAVOSTI
Zajímavosti o mořských kachnách (str. 20-21)



Karel Šťastný


Na loňském evropském sympoziu o kachnách (Svět myslivosti č. 7/2012) byla věnována pozornost kromě jiného i mořským kachnám. Výskyt některých druhů lze na tahu a v zimním období zaznamenat i u nás. Neméně zajímavé byly příspěvky týkající se vlivu probíhajících klimatických změn na migrující kachny.


ROZHOVOR
Luk a šíp – renesance historického způsobu lovu zvěře v dnešních podmínkách (str. 22-27)



David Vaca


V propagačních materiálech řady loveckých kanceláří a též v zahraničních mysliveckých a loveckých časopisech není nouze o informace o lovu zvěře lukem. Lovci samozřejmě dávno nepoužívají primitivní loveckou výzbroj, ale vysoce výkonné luky a velmi účinné šípy. U nás stál lov lukem dosud stranou, byť počet jeho příznivců narůstá. Lovit jezdí do států, kde je tento způsob lovu povolen. O podrobnostech jsme hovořili s Alexandrem Vrágou, předsedou nedávno založeného Českého Sdružení Lovecké Lukostřelby (ČSLL).


ZE ZAHRANIČÍ
Lov srnčí zvěře lukem – výsledky studie z Dánska (str. 27)



Rš a redakce

V letech 1999–2004 byl v Dánsku podrobně sledován a vyhodnocován lov srnčí zvěře lukem. Akce uspořádaná Dánským lukostřeleckým svazem a Národním úřadem pro les a přírodu s cílem vyhodnotit efektivitu luku jako nástroje k lovu srnčí zvěře přinesla zajímavé poznatky a její výsledky se staly podkladem pro legalizaci lovu lukem v Dánsku v r. 2005.


ZE ZAHRANIČÍ
Lov bobrů v Bělorusku (str. 28-29)



Petr Ziegrosser


Na jihu Běloruska, v povodí řeky Pripjať, se rozkládají nekonečné bažiny, známé z 2. světové války. V r. 1944 tam sovětská armáda pod vedením generála Rokossovského svedla s Němci jednu z největších bitev, pojmenovanou „Operace Bagration“. V bažinách, které německé velení považovalo za neprůchodné, vybudovali sovětští vojáci haťové cesty, po nichž projela i těžká vojenská technika.


ROZHOVOR
O myslivosti na Školním lesním podniku Masarykův les Křtiny (str. 30-31)



Jakub Hruška

V červenci loňského roku stanul v čele Školního lesního podniku (ŠLP) Masarykův les Křtiny, který spadá pod Mendelovu univerzitu v Brně, nový ředitel – Ing. Vladimír Dolejský, Ph.D. S lesnictvím má bohaté zkušenosti, v minulosti působil např. jako provozní ředitel státního podniku Lesy České republiky, poté pracoval v České inspekci životního prostředí a byl též vedoucím odboru národních parků na Ministerstvu životního prostředí ČR. Ing. Dolejskému jsme položili několik otázek, týkajících se myslivosti na ŠLP.


Z HISTORIE
Lovecký tesák – motto: Každý ho zná, ale málokdo o něm ví něco víc … (I.) (str. 32-35)



Ctirad Rakušan

Co je lovecký tesák, ví každý myslivec: chladná lovecká zbraň mající zprvu sečnou funkci při rušení zvěře, později používaná k zárazu zvěře. Jaká je historie loveckého tesáku? Jaké tesáky rozlišujeme? Jak se tesák používal? Odpovědi na tyto, ale i další otázky přinášíme v dvoudílném článku.


LOVECKÁ VÝBAVA
Pažby loveckých zbraní – móda a účelnost (str. 36-39)



František Dub


Hlaveň střílí, pažba trefuje. Toto staré pravidlo se učí každý adept myslivosti již v prvních lekcích o zbraních. Ale stejně jako u mnoha dalších lidských činností a výrobků hraje i ve vývoji a rozšíření různých typů pažeb velkou roli nejen účelnost, ale i móda.


LOVECKÝ PES
Retrívři (I.) – labradorský retrívr (str. 40-43)



Petra Otevřelová


Do skupiny FCI č. VIII patří kromě slídičů a vodních psů také retrívři. Díky skvělé povaze a vrozené chuti přinášet jde o všestranně využitelné psy těšící se velkému zájmu kynologů. Na stránkách Světa myslivosti jim budeme věnovat pozornost v krátkém seriálu. Začneme patrně nejznámějším z retrívrů – labradorským retrívrem.


Z NAŠICH HONITEB
V jihomoravských Šardicích vzniklo vzdělávací zařízení „PRO PŘÍRODU A MYSLIVOST“ (str. 48-49)



Petr Marada

V sobotu 12. ledna t. r. bylo v obci Šardice na Hodonínsku otevřeno za účasti významných hostů nové vzdělávací zařízení – EKOCENTRUM PRO INFORMACE A PORADENSTVÍ, které patří občanskému sdružení PRO PŘÍRODU A MYSLIVOST (dále o. s.).


ZE ZAHRANIČÍ
Rakouská statistika úlovků 2011/2012 (str. 52)



J. V.


Na rakouské statistice úlovků za uplynulý myslivecký rok je nejzajímavější, že ve srovnání s rokem předminulým výrazněji poklesl odstřel jelení a černé zvěře. Údaje o lovu ostatních druhů zvěře kolísají v obvyklých mezích.


MYSLIVECKÁ VÝROČÍ
Ferdinand Hildprandt, lovec z Blatné (str. 55-56)



David Vaca


Dne 23. února si připomeneme 150. výročí narození (1863) Ferdinanda Hildprandta, příslušníka bývalé české šlechty, majitele velkostatku a zámku v Blatné. K jeho velkým zálibám patřila myslivost a jako jeden z mála uložil své vzpomínky do knížky, kterou nazval Lovecké vzpomínky. Také tato knížka letos slaví výročí – vyšla v r. 1933, tedy před 80 lety. Jejímu autorovi bylo tehdy 70 let.



Partneri

Kto je online?

Práve tu je 237 návštevníkov a žiadni členovia on-line